Moje zahrada je kompromisem mezi tím, co jsem v ní chtěl mít, a tím, co přijala matka příroda. Zpočátku jsem její názor zcela ignoroval a mnoho mých rostlin i přes moji snahu selhalo. Stále se neoprávněně pokouším propašovat rostlinu, kterou jsem obdivoval v časopise nebo knize, která bez zavlažovacího systému a slušné vrstvy úrodné půdy nemá moc šancí a jsou případy, kdy mi matka příroda, vzdychající nad mou beznadějnou hloupostí, dovolí užívat si s jejími malými ústupky.Naštěstí miluji břízy, kočičí trávu a tymián, všechny rostliny s miliony drobných kvítků a podmínky, které na mém pozemku panují, jsou pro ně vhodné. Nikdy neexistoval plán, podle kterého měla být zahrada postavena. Místo toho následovaly stovky hodin chůze a vymýšlení, co by bylo nejlepší sem či tam zasadit. Vše vzniklo spontánně, narychlo nebo v článku v zahradnickém časopise. Každá rostlina, která zde více či méně roste, dává spoustu radosti a každá uhynulá vytváří místo pro výsadbu něčeho jiného. Všichni nečekaní rostlinní hosté jsou vítáni s radostí a zvědavostí. Toto není zahrada stvořená k obdivování a hodnocení, je to místo plné tolika rostlin, kolik si zde přejí vyrůst, v souladu s myšlenkou, že zelená a zelená k sobě vždy ladí, i když zelená není vždy zelená. Jsou chvíle, kdy ztrácím kontrolu nad některými částmi záhonů, rostliny dominují a tlačí, každá si hledá to nejlepší místo pro sebe a někdy zakročím, zavedu své vlastní pravidlo, a někdy zjistím, že to dopadlo moc hezky a zůstane tak jak je.Byly chvíle, kdy ambice vytvořit něco mimořádného zastíraly tu nejprostší radost z toho, co je, ale já i moje zahrada jsme dávno za námi. Mít zahradu je velká radost, práce na ní může být odpočinkem od dnešního šíleného světa. Na zahradě je vždy důvod být šťastný.
